﻿<p>20. ledna 1942</p>

<p>Milá mami, tati, Mary a Bucku,</p>

<p>Doufám, že vás tento dopis zastihne všechny ve zdraví. Moc se mi po vás stýská. Strašně mi chybí Louisville, vůně trávy, zvířata i práce na závodišti. Dokonce mi chybí i pach koňského hnoje! Je zvláštní, co všechno člověku začne chybět, když to už nemá kolem sebe. Tolik věcí jsem považoval za samozřejmost. Bože, jak mi chybíte... a chybí mi Buck! Nemůžu se dočkat, až ho zase podrbu za ušima.</p>

<p>Teď bych dal cokoli za to, abych mohl sedět na houpačce na verandě, poslouchat tátu, jak hraje na kytaru, a dát si studenou sklenici limonády. Na Filipínách bylo mnohem větší vedro než v Kentucky a bez čerstvé limonády to bylo ještě nesnesitelnější! Co bych za ni teď dal. Kéž byste mi nějakou mohli poslat.</p>

<p>Konečně mám trochu volna, a tak jsem si řekl, že toho raději využiji a znovu napíšu, protože určitě máte spoustu otázek. O mnoha věcech se ale nemohu zmiňovat. Vlastně jako důstojník musím mimo jiné číst poštu mužstva a cenzurovat citlivé informace. To je tedy otrava.</p>

<p>Naposledy jsem vám psal asi před měsícem, někdy v polovině prosince. Ještě jsem byl na Filipínách a právě nás napadli ti zatracení Japonci! Tehdy jsem samozřejmě nemohl mnoho říct a se svým zraněním a vším tím zmatkem kolem bylo těžké soustředit se na psaní. Prožívali jsme peklo. Mami a tati, zasáhli nás tvrdě. Byli jsme přečísleni a neměli jsme na ně. Objevili se zničehonic. Podařilo se mi dostat do vzduchu, ale naše zastaralá a opotřebovaná letadla (nechtějí, abychom psali jakého typu) na ten úkol prostě nestačila. Dali nám pořádně zabrat a přišli jsme o čtyři piloty. Sotva jsem se dostal do vzduchu a než jsem se vzpamatoval, měl jsem za ocasem Zero a ten mi rozstřílel křídlo!</p>

<p>Vyskočil jsem padákem. Dodnes nevím, jak se mi to podařilo, ale nějak jsem se ven dostal, jenže příliš nízko. Měl bych být mrtvý, ale díky Boží milosti jsem tady. Bylo to peklo. Během útoku všude oheň a křik. Zranění nohy jsem si všiml až později. Střepina? Kulka? Nemám tušení, ale naštěstí to, ať už to bylo cokoli, prošlo skrz. Krvácel jsem ale dost silně. Když jsem se podíval dolů a uviděl svou nohu, zhroutil jsem se.</p>

<p>Potěší vás, že už nejsem na Filipínách. Měl jsem štěstí a evakuovali mě do Austrálie. Ne každý na Filipínách měl takové štěstí jako já. Posílají mě zpátky na východní pobřeží, abych dokončil zotavování a dostal přidělení k nové peruti. Kam se dostanu potom, nevím. Evropa... možná jižní Pacifik... kdo ví.</p>

<p>Noha dostala pořádně zabrat, ale mami a tati, slibuji, že jsem na nejlepší cestě k úplnému uzdravení a návratu do bojové kondice! Ať se stane cokoli a ať skončíme kdekoli, řekli nám, že létání na těch starých unavených strojích je za námi a příště dostaneme čerstvá, nová letadla.</p>

<p>Dám vám vědět, kde ve Státech skončím, abyste mi mohli poslat nějaké sušenky. Ty vaše jsou nejlepší!</p>

<p>Obejměte se za mě navzájem a řekněte Mary, že může mít můj pokoj (zatím). Vím, že se jí vždycky líbilo to okno s výhledem na silnici.</p>

<p>A Bucka za mě pořádně obejměte a podrbejte za ušima!</p>

<p>Mám vás všechny moc rád.</p>

<p>Váš jako vždy,</p>
<p>$[firstName]</p>